Polednice

U lavice dítě stálo, 

z plna hrdla křičelo. 

"Bodejž jsi jen trochu málo, 

ty cikáně, mlčelo! 



Poledne v tom okamžení, 

táta přijde z roboty: 

a mně hasne u vaření 

pro tebe, ty zlobo, ty! 



Mlč! Hle husar a kočárek - 

hrej si! - tu máš kohouta!" 

Než kohout, vůz i husárek 

bouch, bác! letí do kouta. 



A zas do hrozného křiku - 

"I bodejž tě sršeň sám - ! 

Že na tebe, nezvedníku, 

Polednici zavolám! 



Pojď si proň, ty Polednice, 

pojď, vem si ho, zlostníka!" - 

A hle, tu kdos u světnice 

dvéře zlehka odmyká. 



Malá, hnědá, tváři divé 

pod plachetkou osoba; 

o berličce, hnáty křivé, 

hlas - vichřice podoba! 



"Dej sem dítě!" - "Kriste Pane, 

odpusť hříchy hříšnici!" 

Divže smrt ji neovane, 

ejhle tuť - Polednici! 



Ke stolu se plíží tiše 

Polednice jako stín: 

matka hrůzou sotva dýše, 

dítě chopíc na svůj klín. 



A vinouc je, zpět pohlíží - 

běda, běda dítěti! 

Polednice blíž se plíží, 

blíž - a již je vzápětí. 



Již vztahuje po něm ruku - 

matka tisknouc ramena: 

"Pro Kristovu drahou muku!" 

klesá smyslů zbavena. 



Tu slyš: jedna - druhá - třetí - 

poledne zvon udeří; 

klika svakla, dvéře letí - 

táta vchází do dveří. 



Ve mdlobách tu matka leží, 

k ňadrám dítě přimknuté; 

matku vzkřísil ještě stěží, 

avšak dítě - zalknuté.



Karel Jaromír Erben